Během dovolené na jihu Itálie jsme se rozhodli, že si uděláme výlet na Sicílii. A když už budeme na Sicílii, tak se musíme podívat na Etnu.

Na Sicílii jsme se dopravili trajektem v úterý odpoledne. Projíždíme městem Messina a vyrážíme do přírody, do blízkých hor, pryč z civilizace. Vítá nás nádherný výhled na východní pobřeží Sicílie. V dálce v oparu je vidět i pobřeží blízké Itálie.

Západní strana Sicílie je zahalená v oblacích.

Je krásný západ slunce.

Ráno, vyjíždíme směrem na Etnu. Je čtvrtek, 14. června 2000. Na parkoviště na jižní straně Etny přijíždíme okolo půl deváté ráno společně s autobusem pardubické cestovky. Počasí je nádherné. Po zjištění ceny lanovky a gazíků, je nám jasné, stejně jako většině lidí z autobusu, že pokoříme Etnu pěšky. Parkoviště leží ve výšce 1900 metrů a dnes byla vyhlášená bezpečná oblast do výšky 2700 metrů.

Vyrážíme. Přesto, že výstup na konec bezpečné oblasti trvá asi hodinu a půl, litujeme všechny, kteří se vezou lanovkou nebo gazíkem. Cestou je totiž vidět spousta nádherných útvarů vytvořených lávou. Dívám se na ně, jako na něco hezkého, ale to ještě netuším, že se na ně budu cestou zpátky dívat s opravdovou úctou. Ale o tom až za chvíli.

Došli jsme na úroveň konečné stanice lanovky a před námi se konečně otevřel pohled na hlavní kráter Etny. Pokračujeme dál a míjíme ceduli informující o konci bezpečné oblasti. Dále je vstup pouze na vlastní nebezpečí. Jdeme ještě asi 100 metrů až k místu, kde jsme trochu chráněni před větrem, který tady pořádně fouká. Přeci jen jsme ve výšce přes 2700 metrů nad mořem, které je odsud v dálce vidět.

Moje první myšlenka je "Je tady hezky, ale žádný zázrak". Přeci jen jsem od nevyhaslé sopky očekával alespoň kouř, nebo nějakou aktivitu, ale před námi se jen majestátně tyčí krátery Etny. Vrchol Etny tvoří tři krátery. Na obrázkách jsem viděl, jak mezi nimi chodí turisté, ale dnes se tam nesmí. Škoda. Díváme se, jak gazíky jezdí až k rozbořené budově před námi a přemýšlíme, zda jít dál.

Najednou se objevuje čmoudík nad hlavním kráterem. To chce rychle fotku. A zase nic. Najednou další. Čekáme na čmoudíky, ať máme nafocené alespoň obláčky nad sopkou. Najednou to už není jen bílý čmoudík, ale objevil se tmavý dým.

Za chvíli další, pak další...

Puf... a další puf...

Čím dál tím víc.

A víc.

Není co dodat.

Už to přestávají být jednotlivé výbuchy, ale začíná se ozívat trvalé dunění.

To už přestává být legrace.

Poprvé v životě stojíme na místě, kde asi jeden kilometr před námi zuří živel, od kterého je nám větší vedro než od sluníčka, které na nás praží zezadu.

Ustupujeme. Čím dál tím rychleji...

A je to.

Konec. Celé představení trvalo asi hodinu a půl.

Přicházíme k nějakému autu, které je zaparkované kus nad stanicí lanovky a mluvíme s francouzským vědcem, který tam čekal několik dní. Vysvětluje nám, že Etna se takto předvádí přibližně jednou za pět dní a teď to bylo po osmi dnech. Ptáme se ještě, jestli síla erupce byla obvyklá a on nás ujišťuje, že tentokrát se nám Etna předvedla exkluzívně.

Vyrážíme směrem dolů a cestou sbíráme pěkné kousky lávy na kterou nyní pohlížíme všichni s respektem. Jdeme po cestě, kudy jezdí gazíky. Nahoru jsme se sice škrábali přímo, ale dolů by to nebyl zrovna dobrý nápad.

Ještě poslední pohled na kráter. V popředí je vidět polorozbořená budova, která stála v cestě lávě. Jdeme dál a už se objevuje parkoviště a boční krátery.

Odjíždíme, my plni zážitků, kufr auta plný lávy. Cestou míjíme odbočku na parkoviště na severovýchodní straně Etny. Je uzavřená značkami zákaz vjezdu a nebezpečí. Po nějakém čase projíždíme městečkem, které je podle mapy vzdálené vzdušnou čarou asi 30km od Etny. Na zaparkovaných autech je asi centimetrová vrstva popílku.

Myslím, že se na Etnu ještě někdy vrátíme. Já tedy určitě.